Cesta ven

Noc tě zaplaví, když městem procházíš, co už nehledáš to nacházíš. Nebe ti připomíná sen, objevit novou cestu ven, první krok měl vždycky přijít až pak. Den končí a ty sníš, že možná zítra.

Zas dýcháš svou klec necháš za sebou, z dálky se díváš jak všechno shoří najednou. Utíkáš brána se otvírá, neptáš se kam to vede dál. Zas cítíš, zas dýcháš a víš.

Pak se probouzíš světlo se dere do očí, další míle cesty v kruhu před tebou. A město v barvách vybledlejch snů je plný prázdnejch dnů a odloženejch plánů k útěku. Den končí a ty sníš, že možná zítra.

Zas dýcháš svou klec necháš za sebou, z dálky se díváš jak všechno shoří najednou. Utíkáš brána se otvírá, neptáš se kam to vede dál. Zas cítíš, zas dýcháš a víš.

Zas cítíš, zas dýcháš, noc končí a cesta ven se otevírá...